Psí řeč

 

Mezi člověkem a jeho psem existuje zvláštní způsob komunikace. Tak jako pes dokáže vycítit náladu i nejbližší záměry svého pána, tak i majitel dobře ví, co jeho pes právě cítí, k čemu se chystá nebo zda je v dobré fyzické a psychické kondici.

 

K mimoslovní komunikaci používá pes celou řadu prostředků. Každý pes má své specifické projevy, některé jsou jen pro určité plemeno, ale většina jich je společná pro všechny psy.

Řeč těla


Jestliže do vás pes „šťouchne" čenichem nebo pánví vyjadřuje vám tím přátelství. Psi většinou tyto doteky využívají během vítacího rituálu.

 

Olizování od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat z jednoho vrhu, jestliže se olizují navzájem - to znamená vyjádření vzájemné náklonnosti. Štěňata, která usilovně olizují pysky dospělého psa, se snaží donutit člena smečky k vyvrhnutí natrávené potravy - tak jak to doposud funguje ve vlčích smečkách. V současnosti si někteří psi zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně bezpečné a přitom velmi účinné gesto, které funguje především ve vztahu s dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, která je mu nepříjemná.


Známé vrtění ocasem v překladu znamená "těším se, mám radost. Pozor ovšem na situaci, když spolu s tímto vrtěním má pes i vyceněné zuby. Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale naopak to, že se pes těší na útok.

 

Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může být doprovázeno zježením srsti na hřbetě. Zježení srsti samo o sobě může znamenat jak strach, tak i přípravu na boj (i lidé mohou mít "hrůzou zježené vlasy". Toto zježení je u psů o „něco" větší, a to proto, aby vypadali v protivníkových očích mohutnější.


Pozor na objímání majitele s cizím člověkem (alespoň pro psa cizím): pes to může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi.

 

Rovněž úsměv, při kterém jsou vidět zuby, by mohl pes vnímat jako výstrahu před bojem a snažil by se svého páníčka bránit.

 

Sahání na hlavu je pro psa výrazem nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nikdy nehladily neznámé psy bez dozoru.

 

Dalším možným rizikem může být boj o potravu - dítě, které sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který předtím upustilo na zem - může být v určitém nebezpečí. Pes tuto potravu chápe už jako svou kořist.

 

Řeč očí

 

Podle toho, jak se pes dívá člověku do očí, pozná každý chovatel, že pes něco chce: pohlazení, pamlsek nebo vycházku. Podrobnější popsání své „žádosti" vyjadřuje pes štěknutím, pohledem k misce nebo přecházením (od člověka například ke dveřím nebo vodítku).

 

Pes, který se naopak do očí nedívá, se bojí: čeká ho pokárání nebo povinnost, kterou nemá rád (např. koupání, česání, užití léku).


Řeč očí je však dvousečná zbraň a tak přímý pohled cizího člověka může některý pes vnímat jako hrozbu a nebo výzvu k boji.

 

Hlasové projevy

 

Štěkání je typický hlasový projev psa, kromě toho disponují psi i celou řadou dalších dorozumívacích zvuků. Každý chovatel zná hlasové projevy svého psa v celé škále od ňafání a kňučení až po vrčení a štěkání a dokáže přesně specifikovat jejich význam.


Vrčením na členy domácnosti se štěňata snaží upevnit své postavení ve smečce. Je ovšem nutné rozlišovat kousání a vrčení při hře (které je v přijatelné míře zcela v pořádku a při kterém není třeba štěně napomínat) a vrčení, které znamená reálnou hrozbu.


Štěkot nelze rozlišovat jen na základě toho, jestli jej pes vydává při hře nebo při upevňování pozice ve smečce. I nechovatel pozná, že jednotlivé „druhy" štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem, rovněž při situaci sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání je spojeno například s hrou či podřízeným chováním. Tento způsob štěkání není vlastní divoce žijícím psovitým šelmám, z čehož někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli dorozumění s lidmi.

 

Pachy

 

Pachové značky a stopy nejsou ve vzájemné komunikaci mezi člověkem a psem rozhodujícím nástrojem k porozumění. Na vině je jednoznačně člověk se svým nedokonale vyvinutým čichem. Pes však člověku „pomáhá", pomocí svých pachových značek, vyznačit jejich společné teritorium alespoň vůči jiným psům.


Pes tak hodnotí člověka a jeho „pocity" i díky pachu. Jestliže se člověk cítí ohrožen, vydává charakteristický pach strachu. Pokud se jedná pouze o situaci, kdy se majitel bojí vnějších podnětů (např. bouřky), stresuje svým strachem i svého psa.

 

Pokud se člověk bojí cizího psa, dává mu to najevo kromě výše popsaných způsobů komunikace (pohyby, křikem, upřeným pohledem) také pachem. Přirozeností divoce žijících šelem je, že kořist, která svůj strach dává najevo, je hodna pronásledování. A ať chceme nebo nechceme, pes stále šelmou je.